Irský cob

Dříve byl také nazýván irský tinker, gypsy horse, Vanner, – ale stále se jedná o totéž plemeno s atraktivním strakatým zbarvením. Díky snahám chovatelů je však už rozdíl mezi tinkerem a irským cobem znatelnější. Obě plemena mají svou plemennou knihu a svůj standard, podle kterého jsou posuzováni. Charakteristickým rysem irských cobů jsou husté rousy, bohatá hříva a ocas, silné kosti a mohutnější tělo. Jsou to koně velice dobromyslní, s výbornou povahou, ale občas dokáží být tvrdohlaví. Dříve byli určení k tahání vozů, dnes to jsou oblíbení rodinní koně pro volný čas nebo třeba i pro hipoterapii.

Historie

Původ irského coba či tinkera není zcela jasný. Na jeho vzniku se zřejmě podíleli shirové, clydesdalové, welsh cobové, fellský a daleský pony. Tito strakatí koně pocházejí z Irska, Anglie a Walesu. Ve své domovině jsou též nazýváni Backys, Irish Coloured Cob a Gypsies. Když se podíváme ve slovníku na význam slova tinker, zjistíme, že je to dráteník a gypsies jsou cikáni. Obě slova jsou velice důležitá a osvětlují dávnou minulost těchto koní. Dráteníky totiž byli již od středověku právě irští cikáni a chudí kočovníci, kteří se zasloužili o vznik tinkerů. Tito lidé měli rádi vše pestré a barevné, proto nebylo divu, že si velice oblíbili strakaté koně. Šlechta ve středověku považovala strakoše za bezcenné a dokonce takto zbarvené jedince přenechávala zdarma cikánům. Za účelem vylepšení chovu se někdy pod rouškou tmy vydávali cikáni se svými klisnami na tajné výpravy do ohrad za dobrými hřebci a přilitím kvalitní krve se rodili stále lepší strakatí koně. Byli odchováváni velice tvrdě, své majitele vozili po celé zemi, zapřaženi v typických vozech a často museli vyžít jen z toho, co rostlo podél okrajů cest. Cikáni však měli mnoho znalostí o ošetřování nemocných koní a věděli si rady i se zkaženými koňmi. Po vyléčení či nápravě je lacino – avšak se ziskem – prodávali. Během let se strakoši i jejich majitelé dostali do podvědomí lidí a když anglický král James II. vydal v roce 1685 povolení, které umožňovalo cikánům prodávat tyto koně, nastal čilý obchod. Velký koňský trh se konal v červnu (a dodnes koná) v Appleby, kde bývá na prodej kolem 4000–4500 koní. Další trh, kde se prodávají tinkeři, byste mohli navštívit koncem srpna v Ballyastle (Ulster), což je nejstarší koňský trh v Irsku, konaný již od počátku 15. století. V době průmyslové revoluce (1880) začali cikáni vyměňovat tinkery za mohutnější tažné koně, kteří uvezli větší náklady. Strakoši se tak dostávali na okraj zájmu. Další velké změny přišly s 2. světovou válkou, tehdy si cikáni oblíbili jiné zbarvení a preferovali tygry (hermelíny). Dosáhnout tohoto zbarvení však bylo obtížné a tak se časem vrátili zpět ke koním s velkými skvrnami. Nejoblíbenější bylo zbarvení černobílé a hnědobílé, protože takovíto koně byli dobře viditelní v noci na silnicích. Skvrny pomáhaly i při identifikaci ukradených koní, protože byly jedinečné u každého koně. Brzy i další lidé začali tinkery považovat za atraktivní a začalo se s nimi více obchodovat. Dnes můžeme hovořit o „tinkerboomu“. Momentálně však nejkvalitnější koně nenajdeme v Irsku, ale v Holandsku a v Belgii.

Charakteristika plemene

Kohoutková výška IC se pohybuje mezi 135 až 170 cm, nejoblíbenější je ale výška kolem 150 až 155 cm, v současné době se chová v lehčím tažném typu a pony typu. Irští cobové se dělí do tří výškových kategorií: sekce A – nad 153 cm, do 170 cm, sekce B – nad 148 cm do 153 cm, sekce C (poníci), do 148 cm. Při předvádění na ruce má být hříva, ocas a rousy ponechány v přirozeném stavu. Pokud má kůň na hubě typický cobský „knír“, může buď zůstat v přirozené podobě nebo jej může majitel zastřihnout (též na přání hodnotitelů.) Odborníci mají problém je přiřadit k určitému druhu – jejich výška je sice menší, tělesná stavba však odpovídá chladnokrevníkovi. Hlava má být malá, rovná, hezká, s velkýma očima, nesená na vyklenutém, vysoko nasazeném krku. Hřbet je krátký a rovný, záď dobře osvalená (louplá), tak, aby byly vidět oba hýžďové svaly. Hruď má být silná a dobře osvalená, nohy mají být rovné, s pravidelným postojem, spěnky nesmějí být příliš dlouhé. Důležitá je vyvážená stavba těla a chody s prostornou akcí předních končetin. Typickým znakem je černobílé nebo hnědobílé zbarvení, vyskytují se i celobarevní koně s odznaky, nepřípustní jsou albíni. Mohou mít i rybí oko (oči). Mají bohatou hřívu, silně ožíněný velmi dlouhý ocas a bohaté rousy. Irský cob je velice odolný, ve své domovině je chován celoročně venku, dobře snáší volné ustájení a nemá aklimatizační problémy. Nejraději je ve společnosti jiných koní, protože má vyvinuté sociální cítění. Zajímavá je i jeho láska k vodě, pokouší se „vykoupat“ i v malé kaluži. Srst není třeba příliš upravovat, při plísních kůže pomůže pravidelné mytí. Rousy se musí udržovat v čistotě. Před výstavou je třeba rousy umýt a vetřít do nich jemné piliny, které je vybělí a načechrají.

Irský cob nebo irský tinker?

Chovatelský záměr vzhledu irského coba a tinkera se začíná lišit. Tinker má jemnější kostru, ušlechtilejší hlavu, jemné hedvábné rousy, delší končetiny a celkově působí více sportovně. Nevýhodou však může být ubývání rousů a vytrácení se původních znaků. Irský cob se naopak více blíží původním cikánským koním, jedná se o robustní koně s menší hlavou, silným krkem, pevným hřbetem, ocas, hříva i rousy jsou bohaté. V Evropě existují plemenné knihy jak pro IC, tak i pro tinkery a někteří jedinci mohou být zapsáni v obou, protože konkrétní typ koně může vyhovovat požadavkům obou standardů. V současnosti čítá populace těchto strakatých koní asi pět tisíc jedinců, kteří převážně žijí v Holandsku a v Belgii.

text: Renáta Kolářová